Od 26. října do 3. listopadu otevřeno každý den. Ve všední dny začínají komentované prohlídky v 10.00, 12.00 a 14.00 hod. Okruh bez průvodce v provozu do 15.00 hod.
Historie zámku Jezeří
I když krajina pod Krušnými horami prošla radikálními proměnami, během nichž zanikly Ervěnice, Nové Sedlo, Komořany, Třebušice, Dřínov, Albrechtice i Dolní Jiřetín, dodnes obdivujeme genialitu starých stavitelů, kteří snad pro zámek nemohli zvolit příhodnější místo. Není to však jen význam prvotřídní architektonické dominanty, který nám imponuje. Zámek Jezeří sehrával dominantní roli i v dějinách tohoto kraje.
Dnešní barokní stavba překrývá renesanční zámek a ten zase gotický hrad. Mohli bychom jít ještě hlouběji do historie a sledovat původní slovanské osídlení celé oblasti. Ještě o něco dříve si tato místa vybrali pro své sídlo dávní Keltové, kteří měli své oppidum i svatyně na svahu krušnohorského úpatí. Dnes je zámek Jezeří památkou první kategorie, výjimečnou nejen pro svoji mimořádnou uměleckou a architektonickou hodnotu, ale i pohnutý osud, neobyčejně krásnou polohu a význam pro současný i budoucí vývoj a formování života v podkrušnohorské krajině.
Předchůdcem dnešního zámku býval středověký hrad, o němž nemůžeme s určitostí říci, kdy byl založen. Vycházíme proto z prvních doložených písemných zpráv z let 1363–65, kdy se uvádějí jako majitelé pánové ze Rvenic. Již v těchto dobách se setkáváme s označením "de Lacu" (z Jezera) i "z Aysembergu", což dokládá i německý historický název Eisenberg, logicky spojený s dolováním železných rud v této části Krušných hor.
Bušek z Eisenberka prodal roku 1406 hrad Petrovi z Perče, dalším majitelem panství byl Albrecht Starší z Kolowrat. Po Albrechtovi přešlo Jezeří na rytíře Jana Smolíka ze Slavic, přívržence katolické strany, který se zde udržel i přes husitské války. Po něm vládl na Jezeří jeho syn Zikmund, známý svým protisaským postojem. Z tohoto důvodu docházelo k častým potyčkám mezi Jezeřím a saskou posádkou na mosteckém hradě (Hněvíně).
Také další majitel, rytíř Kunz z Kaufunku (1450), zde v podstatě obhajoval zájmy českého království, přestože jeho rod pocházel ze Saska. Důvodem jeho postojů bylo však nepřátelství mezi Kaufunky a kurfiřtem Fridrichem Saským. K vyhrocení napjatých vztahů došlo roku 1455, kdy Kunz unesl ze zámku Altenburgu kurfiřtovy syny, aby si tím vynutil navrácení fictumských statků, které mu Fridrich odebral. Vězením pro prince Arnošta se měl stát hrad Jezeří, ale záměr se nezdařil. Kunz z Kaufunku byl se svou družinou na saské straně dopaden a roku 1455 popraven ve Freibergu. Z obavy o osud Kunzových synů Kunze a Heinricha obsadil hrad Jezeří zemský správce Jiří z Poděbrad, který využil přítomnosti své posádky a při příležitosti tohoto tažení dobyl město Most.
Roku 1459 se na Jezeří vrátili Smolíkové a poslední z nich, Zikmund, odkázal hrad roku 1513 svému švagrovi Mikuláši Hochhauserovi z Hochhausu. Za něho došlo pravděpodobně k nejvýraznější přestavbě, která změnila středověký hrad na renesanční zámek.
Přestavba středověkého hradu na renesanční zámek byla dokončena v roce 1549. Připomínku jejího dovršení můžeme vidět na ozdobném kamenném klenáku, umístěném nad hlavní bránou, kde je vytesán erb Hochhauserů s letopočtem 1549 a nápisem: "O člověče, pomni, kde je pán a jeho rod".
Po Mikulášově smrti přešel zámek do rukou jeho syna Petra, po kterém dědili jeho synové Václav ml. a Mikuláš. Mikuláš nakonec vykoupil i část patřící jeho bratrovi, ale v roce 1596 padl u Jageru ve válce s Turky. Dědicem se stal podruhé jeho bratr Václav, který panství prodal bratranci Jiřímu Hochhauserovi z Hochhausu na Albrechticích. Jeho syn Jan Mikuláš (od roku 1605) byl za účast na stavovském povstání v roce 1618 potrestán konfiskací majetku, který připadl "k ruce jeho císařské milosti" Ferdinandu II.
Císař daroval Jezeří společně s řadou dalších konfiskovaných panství listinou z 15. března 1622 knížeti Karlu z Lichtenštejna. Nový majitel jej téměř přesně o rok později (24. 3. 1623) prodal za 80 847 kop míšeňských Villémovi ml. Popelovi z Lobkowicz na Bílině. Vilém ml. ale zaplatil pouze dvě třetiny panství – 67 956 kop. Třetina zůstala v majetku Hochhauserů a Vilém měl doplatit dědicům Jana Mikuláše zbytek kupní ceny. Zřejmě tak do té doby neučinil, protože v době saského vpádu v roce 1631 se Jiří a Bernard Hochhauserové, žijící do té doby v exilu, na Jezeří vrátili, celé je vyplenili "a co šlo, odnesli". K celkovému finančnímu vyrovnání mezi Lobkowiczem a Hochhausery došlo až v roce 1638.
Zajímavou věcí je popis tehdejšího zámku, vypracovaný jako podklad k jeho prodeji. V inventáři zámeckého mobiliáře jsou jmenovány: předpokoj, panský pokoj, dvorní kuchyně, kuchyňský kvelb a spížní komora, tři kvelby fraucimoru, hořejší komora, dámský pokoj a komora, zadní komora, hořejší světnice, sál, školní světnice, druhý sál, dolní kvelb, panská komora a světnice i zámecká věž s hodinami. Kolem zámku se rozkládal ovocný sad, v němž byly mimo jiné ovocné stromy i vlašské ořechy. Dále zde byly tři zpustlé vinice, pod zámkem byl pivovar a poplužní dvůr. K panství patřilo pět vesnic a tři další poplužní dvory.
Podle zprávy z října 1621 byl zámek Jezeří "od vojáků zpustošený", jediné okno nebylo celé a dveře, podlahy a prkna byla vytrhaná. Již od roku 1627 se ale na zámku započalo s drobnými stavebními úpravami; v roce 1638 se opravovaly "cihelné střechy".
Dne 18. února 1646 však postihl Jezeří ničivý požár a zámek zcela shořel, s výjimkou malého vysokého stavení a jezdecké stáje. Rok poté zemřel Vilém Popel a panství se ujal jeho syn František Vilém, zakladatel novosedelsko-jezeřské větve rodu. Po dobu jeho života však zámek nebyl významně přestavován.
K rozsáhlým rekonstrukcím došlo až za syna Františka Viléma – Ferdinanda Viléma z Lobkowicz, který do jejich ukončení nepochybně bydlel na Novém Sedle a na Jezeří začal úřadovat až v roce 1697. Letopočet 1696 na kamenné desce nad vstupní bránou tedy jasně dokládá uzavření těchto stavebních úprav. Oprávněně se můžeme domnívat, že již v tomto období bylo Jezeří zámkem honosným a skvostným, který zcela odpovídal tehdejším představám o rodovém sídle. Bohužel však není známo jméno architekta, který jej vyprojektoval; nevíme ani, z jakých důvodů se právě nejpodstatnější část lobkowiczkých archivů nedochovala.
Hlavní podélná budova vytvořila spolu se čtyřmi kolmo připojenými křídly půdorysný tvar písmene H a z jeho jižního boku vystupoval sálový rizalit. Před hlavním průčelím se středním, mírně vystupujícím rizalitem, vrcholícím hranolovou věží, je nehluboký čestný dvůr. Po stranách hlavního portálu jsou sochy atlantů od Jana Adama Dietze z poloviny 18. století.
Ferdinand Vilém z Lobkowicz neměl mužských potomků a proto ustanovil svým dědicem svého bratra Oldřicha Felixe, který se po jeho tragické smrti ujal panství. Dne 25. září 1713 zámek nešťastnou náhodou znovu vyhořel. Oldřich Felix, který byl toho dne na lovu, jej při svém návratu spatřil v plamenech – požár byl už tak rozšířený, že se nedal uhasit. Zásluhou komise, kterou poslal Žatecký hejtman k zjištění rozsahu škod, víme, jak vypadaly některé prostory na Jezeří před požárem a dokážeme posoudit, že zámek měl již v té době v podstatě vnější podobu, kterou známe. Na rozdíl od renesančního zámku, který měl pálenou krytinu, byly však střechy pokryty šindelem. V prostředním štoku byl "nový, velký, krásný sál s oválnou klenbou zdobenou štukaturou, s velkými sloupy a maskarony, na němž skupina 10 zedníků, dva štukatéři a 6 tesařů pracovala po celé léto." Sál měl devět oken a vzniklá škoda činila nejméně 4500 zl. r. Zcela byl zničen i vedlejší pokoj u "nové jídelny" se štukovaným stropem a krásnou podlahou (škoda 388 zl. r.), další z řady zničených pokojů byl vymalován "al fresco" (škoda činila 350 zl. r.), také alkovna měla štukový strop a cennou podlahu (350 zl. r.). Rovněž ve dvou vedlejších pokojích byly zničeny fresky, štukatury a podlahy; žár zničil i dvoje krásná kachlová kamna. Ve velké jídelně vedle kaple, zdobené štukaturami, byla zničena i velká zelená kamna a dvoukřídlé dubové dveře (škoda 400 zl. r.), požár zničil červený pokoj vedle jídelny, vedlejší pokoj, pozlacený kabinet se stropem zdobeným štukaturami a freskovými malbami, i další alkovnu (celkem 1400 zl. r.). Úplně vyhořelo hlavní šnekovité schodiště, shořela stará (hradní) i nová věž s pokoji a komůrkami, "lesní pokoj" i malířská světnice, kuchyň s předsíní i malované pokoje hraběte Lobkowicze, čtyři místnosti zařízené jako kanceláře, komora i velký pokoj nad jídelnou s krásnou podlahou i stropem, čtyři pokoje kapucínů a další kancelář. Požár se nevyhnul ani prostřední věži s hodinami a dvěma zvony, shořely i dva střešní vikýře. Popelem lehlo i samostatné stavení pod zámkem se šesti pokoji, třemi komorami a prádelnou. Vyhořela oranžérie, soustružnická dílna, nová pila i další prostory, které jsou dosti podrobně popsány. Celkem byla škoda vyčíslena částkou 30 398 zl. r., 19 krejcarů a 3 denáry.
Ještě téhož roku přistoupil Oldřich Felix "ze svých skromných sil" k obnově zámku, kterou snad sotva dokončil do své tragické smrti v roce 1722. S jeho osobou pak zároveň vymřela novosedelsko-jezeřská linie rodu Lobkowiczů. Proto bylo panství na základě závěti, sepsané dne 4. 9. 1722 převedeno na dospělého Karla Adama, zastupovaného jeho otcem Jiřím Kristiánem z Lobkowicz. Karel Adam pak v roce 1752 formálně prodal Jezeří Ferdinandu Filipovi Josefovi, knížeti z Lobkowicz na Roudnici, čímž se zámek s panstvím dostal, tak jak bylo předpokládáno, do majetku roudnicko-bílinské linie rodu.
Za Ferdinanda Filipa (od roku 1752) byl již zámek v dobrém stavu, takže po řadu let postačovala objektu pouze běžná údržba. Po Ferdinandu Filipovi se stal dědicem fideikomisních a allodních panství Josef František Maxmilián, jehož jméno je spojováno nejen s uměleckým působením, ale také s intenzivní stavební činností, jejímž cílem bylo přizpůsobit zámek požadavkům dobových nároků, odpovídajícím tehdejším představám o pohodlném životě šlechtické společnosti. K menším přestavbám došlo již v roce 1797, výrazné stavební úpravy byly však zahájeny až v roce 1802. Členění a využití interiérů se z větší míry dochovalo až do současnosti. Rozsáhlá adaptace "piana nobile" probíhala jak v části severní, tak v jižní (divadelní sál a nová kaple).
Po smrti Františka Maxmiliána se stal 8. knížetem roudnickým Ferdinand Josef z Lobkowicz. V roce 1821 bylo zahájeno jednání o převedení panství Jezeří do rodinného fideikomisu. Jednání skončilo úspěšně až v roce 1835, kdy bylo toto povolení uloženo do Zemských desek. V roce 1868 se stal správcem rodinného fideikomisu kníže Mořic z Lobkowicz, po jeho smrti Ferdinand Zdeněk, který roku 1920 převedl svěřenectví na svého druhorozeného syna. JUDr. Maxmilián Ervín z Lobkowicz se stal po právnických studiích významným diplomatem ve službách Československé republiky. Z toho důvodu také odešel již v roce 1938 do svého prvního exilu ve Velké Británii, kde se stal i významnou osobností našeho protifašistického odboje.
Po Mnichově v roce 1938 byly lobkowiczké domény rozděleny – to, co se ocitlo v okupovaném území, bylo podřízeno správě tzv. "věrné ruky" s ředitelstvím v Bílině. Hned v prvních dnech okupace se usídlil na zámku štáb "SS-Leibstandarte Adolf Hitler" v čele s Obersturmbannführerem Seppem Dittrichem. Velká část mobiliáře byla před záborem Sudet odvezena do Roudnice nad Labem, ale po záboru lobkowiczkého majetku musela být vrácena na Jezeří; později byla převezena do Bíliny.
Osobní Hitlerova standarta odešla z Jezeří již 19. října 1938 a na zámku se pak usídlila posádka, určená ke hlídání zajatců, kteří byli ubytováni poblíž lesního ředitelství na Jezeří. Jednalo se o Poláky, Rusy, Francouze i o potrestané německé vojáky. V březnu 1943 došlo k novému využití zámku pro vězeňské účely. Byl zde zřízen zvláštní tábor pro prominentní osobnosti "Sonderlager für prominente Persönlichkeiten", převážně vysoké francouzské důstojníky. Dále sem přišlo pracovní komando 96 mužů z koncentračního tábora Flossenbürg. Celý zámek byl natřen zelenou maskovací barvou. Kolem objektu byly vystavěny strážní budky, propojené drátěnými ploty nabitými elektřinou, a nasazeni hlídací psi. Široké okolí bylo pro obyvatele uzavřeno. Na zámku samotném bylo průměrně ubytováno asi 100 lidí. Od roku 1943 mělo tímto táborem projít asi 238 mužů. Mezi prominentními osobnostmi, internovanými na Jezeří se mimo jiné uvádí zejména Pierre de Gaulle – bratr francouzského prezidenta de Gaulla, syn bývalého ministerského předsedy Michael Clémenceau, Dr. Menetrel – osobní lékař maršála Pétaina, princ Michael Montenegra a další.
Po skončení 2. světové války přišel zámek i panství na čas zpět do vlastnictví Lobkowiczů; uvádí se, že zdejším hostem býval i ministr zahraničí Jan Masaryk. Velvyslanec Československé republiky ve Velké Británii JUDr. Maxmilián Lobkowicz zůstal po únoru 1948 věrný demokracii a rozhodl se setrvat v exilu.
Brzy po tak zvaně "vítězném" únoru – dne 20. dubna 1948 – zavedl Zemský národní výbor na Jezeří národní správu. Dne 21. října 1949 převzala zámek do své správy Národní kulturní komise. Stavební stav zámku byl označen jako špatný, týkalo se to zvláště střech, omítek a prolamovaného ozdobného zábradlí na zadní terase, podlahy byly shledány v dobrém stavu. Zámek byl zprvu pronajat ministerstvu techniky, ale dne 22. září 1950 byl rozhodnutím vlády dán k dispozici ministerstvu národní obrany; konkrétně byl pak přidělen posádkové správě Chomutov.
"Převzetí" zámku se uskutečnilo již 28. srpna bez uvědomění Národní kulturní komise a Státní památkové správy, způsobem, který zcela odporoval představám zmíněných institucí. Stočlenná posádka jednoduše zámek obsadila, pozůstalý inventář naházela do kaple a celý zámek po svém vybílila ve skutečnosti i obrazně. Československá lidová armáda se snažila přizpůsobit prostory zámku zcela svým potřebám. Interiéry byly znehodnoceny, řada místností v zámku účelově upravena a zbylý mobiliář rozkraden nebo zničen.
V roce 1955 převzalo zámek ministerstvo vnitra. Podle rozhodnutí ze dne 9. 1. 1958 bylo správou pověřeno ministerstvo školství a kultury, odbor památkové péče. Dne 29. 8. 1958 byl zámek předán Státní památkové správě a ta jej roku 1959 odevzdala Krajskému národnímu výboru v Ústí nad Labem. V tuto dobu nebyla na Jezeří zajišťována žádná ostraha a zámek byl ponechán na pospas vandalům až do roku 1960. V letech 1961 až 1972 byl zámek ve správě Okresního národního výboru v Mostě a byl vypracován první projekt rekonstrukce objektu. Jeho autorem byl Ústav pro tvorbu a ochranu krajiny ČSAV, který měl na Jezeří zajišťovat svůj výzkumný program. Další předpokládané využití zámku počítalo se záměrem, vybudovat zde rozsáhlý rekreační areál nadkrajového významu, ale všechno zůstalo pouze v počátečních představách, stejně jako také vyslovený záměr prezentace slavných hudebních tradic.
Od roku 1964 byl prováděn umělecko-historický a stavební průzkum pod vedením Václava Mencla. Na následujících rekonstrukcích se metodicky podílelo i Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem, avšak jeho spolupráce s ústeckým Okresním stavebním podnikem vedla jen k další devastaci objektu. Současně s demolicí neudržované kaplanky a přístavby kuchyně bylo vážně poškozeno severovýchodní křídlo zámku a podtržen rizalit, označovaný dnes jako arkýř. Havarijní situace byla po celé následující období ponechána bez jakéhokoliv zabezpečení a je jen dokladem pevné a poctivé stavby, že se nenarušila další část objektu. V roce 1967 tehdejší správce připustil další hrubý zásah Okresního stavebního podniku v Ústí nad Labem, vytrháním cca 150 m² parket a jejich využitím na zámku v Ploskovicích. Okresní národní výbor v Mostě ještě rekonstruoval vrátnici jako provizorní obydlí hlídače a v roce 1972 převedl zámek pod správu Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem. Tím byla další rekonstrukce odložena na neurčito. Správa zámku tehdy měla zákaz provádět i běžnou údržbu a zanedbaný stav zámku se zdůvodňoval neujasněnou situací v těžební činnosti Severočeských hnědouhelných dolů.
V letech 1973–76 bylo prováděno v předpolí velkolomu Československé armády inženýrsko-geologické mapování, z jehož závěrů vyplynula naléhavá potřeba podrobnějšího průzkumu při hranici pánve v 80. letech. Především se potvrdily obavy, že poměry v krystalinickém masivu Krušných hor mohou významně ovlivnit báňskou těžební činnost a naopak. Bylo shledáno, že je nutné naléhavě ověřit stav krystalinického masivu, jeho narušení zlomovou tektonikou, zvětrávacími procesy a sesuvnou činností právě v místech, kde k hranici pánve přiléhá areál zámku Jezeří. Výzkumným úkolem byla pověřena Stavební geologie Praha a vedením výzkumných prací RNDr. Jan Marek. S přehodnocením energetické koncepce došlo však i ke změně záměrů v této lokalitě a velkolom Československé armády zahrnul do své sféry zájmu nejen Dřínovské jezero, zámecký park pod Jezeřím (tzv. arboretum), ale i okolní obce a svahy Krušných hor v bezprostřední blízkosti zámku. Významná kulturní památka byla ještě v polovině 80. let z důvodu prioritní těžby uhlí určena k likvidaci. Příprava demolice naštěstí nebyla realizována tak radikálně a přímočaře, jak tomu bylo u královského města Mostu. Zámek byl zprvu odsouzen k pomalému chátrání. Před veřejností byla zpochybňována jeho vysoká hodnota a také na mapách, vydaných v té době, bychom jej marně hledali. Tyto snahy však vyvolávaly zcela opačný účinek. Problém, který byl nastolen, totiž daleko přesahoval otázku bytí či nebytí zámku.
Vzhledem ke značně problematickým geologickým podmínkám ostrohu, na kterém zámek stojí, by totiž mohlo dojít k ohromnému sesuvu krušnohorských svahů, který by vedl i k naprostému zániku hnědouhelného velkolomu. Samozřejmě, že i zámku hrozilo tak závažné narušení statiky, které by později vedlo k jeho celkové destrukci. Boj o záchranu Jezeří se tedy rozvinul z popudu geologů a vyvrcholil v osmdesátých letech, kdy se na jejich stranu zásluhou přesně cílené novinářské kampaně připojila široká veřejnost. Již v roce 1986 se spontánně utvořila nezávislá skupina zapálených ekologických nadšenců s rozsáhlým odborným zázemím, která se po listopadu 1989 přeměnila v oficiální "Společnost za obnovu Jezeří". Po velkém úsilí byl vytýčen ochranný pilíř, sahající až k spodnímu okraji zámeckého parku, jehož torzu byla v následující etapě rovněž vrácena památková ochrana. Ekologické těžební limity, stanovené v roce 1990, zároveň ochránily těžbou ohrožené městečko Horní Jiřetín a osadu Černice.
Již na sklonku roku 1987 došlo k celkovému přehodnocení a arch. Karel Císař začal se zpracováváním projektu, na jehož základě bylo v následujícím roce přistoupeno k záchraně objektu. V časovém úseku 1988–91 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce, při níž se opravovaly stropy středního traktu, byla položena (z důvodu stále nekvalitních keramických tašek) šindelová krytina na severní části střechy, byla provedena nákladná oprava havarijního stavu dvou opěrných zdí v areálu zámku, zřízena nová trafostanice a započata rekonstrukce tzv. Úřednického domu.
Další osud zámku ovlivnily události, které zákonitě následovaly po listopadu 1989. V roce 1991 byly uplatněny a v následujícím roce uznány restituční nároky rodiny Lobkowiczů a zámek vrácen do jejich vlastnictví. Ukázalo se však, že obnova silně devastované kulturní památky je nad jejich síly i finanční možnosti. Opravy dotované ze státních prostředků byly bohužel v tomto období zastaveny a prováděny pouze drobné stavební práce, související s nutnou údržbou. Řešení nastalé situace jistě ocení až historie: v roce 1996 daroval pan Martin Lobkowicz zámek Jezeří státu a objekt se po vzájemné dohodě opět vrátil do správy Památkového ústavu (dnes Národního památkového ústavu) v Ústí nad Labem.
I přes velmi neutěšený stav, tehdejší vedení památkového ústavu rozhodlo o zpřístupnění památky. Byl to významný moment v historii zámku. Prezentace a zviditelnění objektu, tak skýtalo naději na přísun výrazných finančních prostředků, které by napomohly nejen zastavit pokračující chátrání, ale i naději na dokončení celkové rekonstrukce.
Zámek Jezeří byl tedy zpřístupněn pro veřejnost v červnu 1996. Vzhledem ke stavu památky bylo přikročeno k celé řadě provizorií, umožňujících základní prezentaci. Možností, jak objekt prezentovat nebylo mnoho a při realizaci zpřístupnění bylo třeba překonávat nejrůznější objektivní technické překážky. Bylo nutné vymezit z celého areálu nejzachovalejší část, která by nepředstavovala bezpečnostní rizika hrozící návštěvníkům. Jako nejvhodnější řešení se ukázalo částečné zpřístupnění několika místností v severní části, přímo navazující na zámeckou zahradu, jejíž vrchní branka se využila k zajištění provizorního vstupu do areálu. V roce 1996 se zpřístupnily 2 místnosti – malý salon a ložnice s přímým vchodem ze zámecké zahrady, kde se též využila malá dřevěná stavba k prodeji vstupenek a suvenýrů. Prohlídka v sobě zahrnovala pouze výklad historie a přehrání krátkého dokumentárního filmu o historii zámku a okolí, protože zámek byl zcela bez místního vybavení. Druhou součástí prohlídky byla prohlídka sklepení a zámecké stříbrnice. Po několika letech se prohlídkový okruh rozšířil o další tři místnosti v severní věži, kde byla instalována náznaková expozice interiérů 19. století s přihlédnutím k loveckému využití objektu v minulosti. Pro tuto expozici bylo využito mobiliáře z depozitu NPÚ v Ústí nad Labem, ve sklepeních byla instalována strašidla a pohádkové bytosti.
Prezentace objektu probíhá současně s prováděnou rekonstrukcí, takže správa zámku je nucena přizpůsobovat provoz momentálně vzniklým situacím. Významnou změnou v prohlídkovém okruhu bylo narušení záklopového stropu v 2. patře severní věže, kdy bylo nutné vystěhovat mobiliář a hledat další vhodnou variantu prohlídkového okruhu. Stalo se to v lednu 2004. Vzhledem k tomu, že již byla dokončena částečná rekonstrukce přízemí panského domu, která umožnila využít tyto prostory pro pokladnu a zázemí pro návštěvníky, mohl být přesunut vstup do zámku z prostoru vnitřního nádvoří. Mobiliář byl přestěhován do jižní části zámku, která byla již stabilizovaná proběhlou rekonstrukcí střechy a stropních konstrukcí.