Václav Hájek z Libočan
Zajetí knížete Jaromíra (Kronika česká, 1541)

Léta tisícího třetího

Čechové, aby naplnili žádost již slepého knížete svého Boleslava, spolu jsú se na Vyšehrad sebrali a s povolením i rozkázáním téhož Boleslava, knížete svého, volili jsú sobě za pána a kníže Jaromíra, syna Boleslavova, a posadivše jej na knížetské stolici činili jemu poctivost. Času toho byli sú mezi Čechy Vršovci páni najznamenitější a bohatstvím i rodem nad jiné vyvajšeni, neb jsú byli od nějakého Vrše hraběte pošli, kterýž byl někdy mnohými před lety s knížaty charvatskými, totiž Čechem a Lechem, bratry vlastními, do té zemi z Charvat přijel. A ten jistý hrabě na svém štítu zlaté vrše v modrém poli požíval; a když byl v české zemi, rod jeho velmi se rozšířil a zmocnil i nad jiné vyvajšil, neb mnoho tvrzí i některé hrady držali a velmi příliš důstojenství knížetského byli žádostiví a vždycky den ode dne se spolu o to radili, aby někdo z ních zemi spravoval. A zvláště Kochanovi to všickni vinšovali, tudy a tak chtíce knížetský rod všecken udusiti a zahladiti.

Přihodilo se dne jednoho letního, když denice z hory vycházela, přijeli jsú Vršovci na dvůr knížete svého velmi vesele, žádajíce Jaromíra knížete, aby se na projížďku a na lov vypravil, pravíce, že světlost denice ten den jasný znamenává. Mládenec upřímný dal se namluviti, pojav své dva myslivce, Hovoru a Hřivce, jel s Vršovci do lesuov až přes řeku, jenž Míza slove. Po odjetí pak knížete manželka jeho Střizka sama toliko na loži ležeci usnula. I viděla jest u vidění, an svatý Jan Křtitel před ní stojí mluvě k ní: „Rychle vstaň a pošli do Prahy a rozkaž, ať padesát mužův za knížetem bez meškání až do Heskova jedou a odtuď jím cesta až k knížeti ukázána bude. Neb tohoto dne veliká a hrozná osidla Jaromírovi jsú připravena.“ Střizka, davši místo v svém srdci slovům muže svatého, bez meškání Pražany, aby knížete hledali, vypravila.

Když jsú se lovci po lesích rozjeli, Vršovci knížete velmi šetřili, a když na jedné hoře, kteráž Veliz slove, s ním se potkali, kuoň pod ním chytivše z koně jej strhli a svlékše jej až do nahoty, ruce i nohy jemu svázali. Kolé do země vbivše kníže na hřbet položili a k tomu kolí přivázavše na koně vsedali a rozbíhajíce se počali přes knížete skákati, v tom velikou a radostnou kratochvíli sobě zakládajíce. Jaromír nevěda, co by měl učiniti, k Pánu Bohu a k svatému Janu Křtiteli, kterémuž obvláštně mimo jiné svaté poctivost činíval, počal volati. Vršovci jemu se posmívajíce pravili: „Ani Jan, ani Buoh tebe z našich rukou již nemuož vysvoboditi.“ Když se pak té kratochvíle dosti napáchali, knížeti nohy rozvázavše vzhuoru od země jej vyzdvihli. V ten čas přiběhl náhodou myslivec jeden knížecí, jménem Hovora, a uzřev knížete nahého velmi se ulekl, a zabod svuoj kuoň pryč běžal hledaje, moh-li by jaký knížeti svému retuňk učiniti. I potkal se vnáhle s Pražany, ani koně své v jedné vsi zvázavše po hustých lesích pěšky hledají knížete svého. I řekl jim: „Rychle za mnou pospěšte, neb se pánu našemu zle děje. Já na koni rychlejí poběhnu a na tuto mú trúbu loveckú trúbiti budu.“ Vtom Vršovci kníže k jednomu dubu nahého přivázavše, k němu z lučišť jako k cíli stříleli. Ale on kníže viděl svatého Jana Křtitele, an před ním stojí a všecky šípy Vršovcův na svůj plášť béře, takže žádná rána jich nic knížeti uškoditi nemohla. Toť Hovora na svém koni ukáže se a Vršovci chytivše jej, aby toho skutku jích najevo nevynesl, Hřivcovi, knížecímu druhému myslivci (kterýž byl také k zahubení knížete Vršovcuom povolil), Hovoru věrného v moc dali, a aby jej tu před ními na jednom dubu oběsil, rozkázali. Hovora prosil Vršovcuov za milost, a to v tom, že chce jích vuoli rád vyplniti, toliko aby jemu dopustili, třikrát aby mohl na svú trúbu trúbiti. A oni zasmávše se k tomu svolili. Když jest trúbil jednú, hned po trúbení houžev a smečka lýčená jemu na hrdlo vložena, a aby na dub vstúpil, rozkázali. A sami Vršovci jemu tam pomáhajíc, aby svým trúbením nemeškal, jeho pobízeli. Po druhém trúbení počal kšaft činiti a svému kmotru Hřivcovi své dítky poroučeje, musil hned vajše vstúpiti. Kochán hněvivě přistúpiv k němu počal mluviti a řka: „Kdes ty byl této hodiny, aby oznámil? Neb jsem já tě nedávno zazřel, a ty k nám přiběhl a zase kuoň obrátiv pryč si běžal. Neoznámíš-li a pravdy nepovíš, arcinešlechetníče, hned tuto mú střelu (lučiště natáhna) do tvého vstřelím srdce.“ Hovora dlúhými slovy vypravoval svú nevinu, tu Hřivec kázal jemu potřetí trúbiti a on velmi dlouho tím troubením prodlil, až jemu Hřivec trúbu z ruky vytrhl. Toť Hovora počal se sem i tam a tak na všecky strany ohlédati. Vtom Pražané slyšíce troubení blízko se přiblížili a rychle vyskočivše, Vršovce narůzno rozrazili a některé zajímali, jiné utíkajíce sstíhali. A tak všech Vršovských tu třináct jali; Hřivce čtrnáctého, kterýž byl jsa strachem poražen doluov z dubu upadl a nohu zlámal, vésti jeho s sebou do Prahy nemohúce, Hovorovi jej na tom dubu, na kterémž měl Hovora od Hřivce, svého kmotra, býti oběšen, oběsit rozkázali. Kochan pak, jenž byl té vší nešlechetnosti původ najvětší, vryl se pod jednu velilkú skálu a listím se přihrabav, tak se ukryl.

….

Kníže Jaromír, aby dobrodiní nebyl nevděčen, kázal všudy biřicům provolati, aby všickni Hovoru ctili a jemu se klaněli, neb jej kníže i s jeho potomky za pána vyzdvihuje, prvního mezi jinými činí, tak aby on slul druhý po knížeti a rod jeho tú chválú aby se radoval až na věky. Nadto úřad lovcovství, kteréž prvé k Stebnu (Zbečnu) bylo, to jest Hovorovi a jeho rodu na věčnost zapsáno.

Stanimír
August Sedláček (Historické pověsti lidu českého, 1894)

V Němcích byl jeden knížecího pokolení, jenž se Stanimír jmenoval. Ten přišed do Čech, mluvil tu v ten rozum, že kdyby měl moc, všechny Němce by z Čech vypudil. Mnohým se ta řeč líbila a namluvili jiné, aby Stanimíra učinili knížetem.

Tak se i stalo. Než se Stanimír uvázal v hrady, nedal Němcům do Čech, a když některý vnikl do země, kázal mu nos uřezati. Když však měl hrady ve své moci, přibral k sobě mnoho Němců, z nichž si učinil dvůr, Čechů ani před sebe nepouštěl a nad Prahou posadil vladaře německého. K Čechům mluvíval: „Přes vaši vůli zde budou Němci bydleti“.

Zemané, kteří byli všichni české krve, neradi tu řeč slyšeli, a proto si tajně položili sjezd na Křivoklátě, kdež se mezi sebou uradili, že pošlou pro Bedřicha, spravedlivého dědice knížectví.

Když tedy Bedřich přišel, uvázal se v Křivoklát, a čině odtud škody Stanimírovi, toto poselství mu učinil: „Já nechci být bez knížectví svého, a proto pro své budu tvého života dobývati. Však chceš-li mi stříbro dáti, nebudu tebe več upomínati, aniž z knížectví viniti.“

Když poselství došlo, obeslal Stanimír, jenž Bedřichovi povoliti nechtěl, všechny své věrné k roku na bojiště, aby se tu radili, kterak by Čechy oklamali a sami při zemi ostali.

Když šli na rok, Stanimír takovou radu jim dal: „Když vám řeknu: Proměňte se, proměňtě! Tedy brzo se oblecte v odění, a nebude-li Bedřich po naší vůli, zabijte ho.“

Ale nějaký Čech rozuměl tomu, co Stanimír povídal, a vyzradil to zemanům. Tito zajisté uslyševše, že bude rok na bojišti, také se tam vypravili s knížetem Bedřichem, aby Stanimíra vinili přede vším lidem, že se uvázal ve knížectví v této pokojné zemi bez řádu, práva k tomu nemaje. A poněvadž věděli, jakou lest Stanimír se svou družinou obmýšlí, ohradili se proti té lsti tak, že si pod sukně vzali odění.

Když pak rok byl a Bedřich Stanimíra vinil z nespravedlivého držení knížectví, tento rozhněval se velice a volal na své lidi „Proměňte se, proměňte, a drže se v hromadě!“
Ihned se obláčeli Němci v odění, ale Čechové, že již v odění byli, nedali jim a bili je křičíce: „Proměníme, krojíce z vás červené sukně!“

Tu Stanimír zbit i všechna jeho družina; a ti, kteří byli na hradech, když zvěděli, co se dálo na bojišti, všichni zběhli. A tak se stal Bedřich zase knížetem.

Karel Hynek Mácha
Křivoklad (1834)

Král Václav pozvedl očí. Hrad pro hustost mlhy nebylo možno rozeznati, jen věž lidomorna, nejblíže jim a nejvýš tu stojící, míhala se mlhou, jakoby za šedou hustou rouškou. Začervenalé její kamení a mlhou ztemnělá ranní záře činily, že se zdálo, jakoby krůpěje krve na ní vyvstávaly, a vlnící se mlha působila, jakoby se věž pověstná u výparu ranním potácela a duchové zde zavražděných, jakoby obletovali zapomenutý svůj hrob.

Král Václav zaražen, bez pohnutí těla, pevně upřeným okem patřil na věž, a jakési trudné myšlénky přeletovaly v duši jeho.

…

Byla krásná jarní noc; úplný měsíc právě nad lidomornou vystoupil ze šerých oblaků, a slzavá jeho zář stříbřila břízu, jejížto větve na přístřeší lidomorny tajemným šeptem šveholily. Po celém hradě hluboké panovalo ticho, jaké bývá mezi stěnami temných žalářů, k nimž po obou stranách úzkého dvorečku železná dvířka vedla, kdy katův meč v nich povětřím zahvízdne, a v zapomenutém koutě mrtvého vězně zakopají; jen v stínu lidomorny uhnízděný doupnák časem zasténal truchlivou krátkou píseň nad hrobem zavražděných. Z hluboka pod hradem šuměl červený potok a odlehlý jednozvučně klepal mlýn. Z dálky hučela Berounka.

Opřen o zábradlí pavlače, hleděl Václav v jasně lunou ozářený dvorec, jehožto zdi kolem vyhlížely co ohrada pustého hřbitova. O sloup, na němž pavlač spočívala, stála bílá ženská postava podepřena; jak se králi zdálo, byla to hradního dcera, která, po chvíli se zdvihnouc, na schodech hradních zmizela. V tom, jakoby bílý stín se mihl okolo železné mříže chodby královského bytu a jakýsi temný hlas: „O králi! – Dobrou noc!“ tajně zašeptal; - hned na to s vysoké bašty hlásný odpovídal půlnoc.

Josef Svátek
Vězeň na Křivoklátě (1871)

Veselé a hlučné časy panovaly nyní na hradě Křivoklátě. Zdáloť se, jako by povaha hradu tohoto, bývalého státního vězení, ode dne příchodu pana Ladislava ze Šternberka a Filipiny Welserovny úplně byla setřena a Křivoklát původnímu určení svému, totiž letohradu a lovčímu zámku panovníkův českých opět byl navrácen.

Čilá a ze života svého se těšící společnost s četnou družinou a komonstvem naplňovala nyní hrad, oživovaný dříve jen od žoldnéřův a žalářníků, kteří vězně v žalářích podzemních ostříhali. A vedle této hlučné domácí společnosti hostil Křivoklát ještě často neméně skvělou jinou družinu, jež nyní skoro každého téhodne z Prahy na hrad přicházela.

Byl to místodržitel království českého, arcivévoda Ferdinand, který se pod záminkou lovu v rozsáhlých lesích a na zvěř přebohatých oborách křivoklátských v každou prázdnou chvíli na Křivoklát vydával, aby se tam v objetí tajně zasnoubené choti své a pohledem na spanile dorůstajícího prvorozence Ondřeje **) pokochal.

S ním pak přicházeli též důvěrníci a dvořané jeho, což arciť na Křivoklátě a v okolí jeho vyvolávalo ruch, jaký v krajině této již dávné věky nebýval pozorován.

Ferdinand volil četnou a bujarou společnost tuto jen za tím účelem, aby pravá příčina hojných jeho návštěv na Křivoklátě i dále tajnou zůstávala a pak aby v hluku a reji tomto svou milovanou Filipinu tím bezpečněji mohl v komnatách jejich vídati.

V té době pak, kdy vypravování naše právě jedná, totiž na podzim roku 1560, dojížděl arcivévoda tím častěji na Křivoklát, ana se Filipina s druhým děckem do kouta čekala, s nímž opět tak opatrně nakládáno býti muselo, jako se s prvorozencem na Březnici bylo stalo.

Konečně nastala pro spanilou choť Ferdinandovu osudná chvíle a dne 22. listopadu o půlnoci porodila opět prince, který třetího dne nato v tajnosti v zámecké kapli od kněze Jana na jméno Karel pokřtěn byl.

…

V nejužším kruhu rodinném byla konána tato slavnost křtu, takže mimo zúčastněné osoby nikdo v hradě o ní nezvěděl, tak jako narození dítka Filipinina dosud všem hlubokým tajemstvím zůstávalo.

Z Prahy přikvapil na zprávu zvláštního posla arcivévoda Ferdinand, aby mohl křtu druhého syna svého býti přítomen, a blažený otec tonul v moři rozkoši, když mu choť jeho na rukou svých podávala nový závazek společné jejich lásky. 

Gustav Dörfl
Na Křivoklátě (1875)

A v něm že tolik pohádek,
co v písku v moře bezednu -
snad nechce moje srdce jít
si do paláce pro jednu?

…

Otevř mi, starče belhavý,
ty smutné brány do hradu;
přicházím z krajů dalekých -
v před srdce, nohy pozadu.

Vést nemusíš mne chodbami,
mé srdce všecky dobře zná -
vždyť po nich jednou chodila
ta spící vaše princezna

Že mnoho statných rytířů
jak nyní já už stálo tu?
Ach otevř mi, chci písní svou
ji zbudit opět k životu.

Věc divná to, však pravdivá,
že nejvíc k tomu srdce lne,
co ve útrobách nejhlubších
ukrývá moci kouzelné.

A proto že je Křivoklát
jak byl by utkán ze kouzel,
já do jeho se černých zdí
a chodeb jíti nevzpouzel.

A do úst tobě neváhal
své žití všecko vdechnouti,
že bloudím teď jak zakletý
pod oknem tvým tu v zákoutí.

Já mnil, že z temna zřícenin
každému srdci kyne zlo -
a mé si zatím v jejich tmě
hezoučkou lásku nalezlo.
 

Jaroslav Vrchlický
Motiv z Křivoklátu (1883)

Na Křivoklátském hradě jsem vkročil v samé stíny,
kam pohlednulo oko, tam poušť a zříceniny.

I vejdu zamyšlený ve staré večeřadlo,
a s římsy náhle k nohoum mně ptačí hnízdo spadlo.

A zbytky soch a štítů kynuly se zdí přísně;
v tom okny z venku vpadly sem zvuky české písně.

A zněl ten zpěv tak sladce, až slzu v oko nutí:
že není smrti, zmaru a není zahynutí!

Když rozplýval se, z dálí bor ve souzvuk mu šuměl,
já zadíval se v hnízdo a všemu porozuměl.

Kde visel dřív zbroj dědů, tam nyní hnízdo ptačí;
vnuk dále v nový zápas, ve zápas ducha kráčí.

Nám zpěv zbyl, bohatýry jsme v dědictví tom chudém,
jen víru mějme v sebe, my byli, jsme a budem!

Mé srdce v bouřném tluku tou modlitbou se chvělo,
jen tolik zapět písní, co v hnízdě tom jich znělo.

Zdeněk Matěj Kuděj
Ve dvou se to lépe táhne (Hrst vzpomínek na pestré cesty
po Čechách s Jaroslavem Haškem, 1924)

Škoda, že se nezachoval sešitek, do něhož si Hašek zapisoval své cestopisné dojmy, abych zde mohl reprodukovat doslovně všechno to, co Jarka tehdy o Křivoklátu napsal. Musím se tedy spokojit s tím, že napíši aspoň to, co mi z toho utkvělo v paměti.

„Cesta na hrad Křivoklát vede stále do kopce, což je trapné. Cesta pak s Křivoklátu vede stále z kopce, což jest již veselejší, zejména pro ty cestovatele, kteří za sebou táhnou ruční vozík a na něm plný sud piva, jak jsem se přesvědčil o tom na své vlastní oči, potkav jednoho z podobných turistů.

Kromě řádné cesty na hrad, po níž je možno vzhůru vyjeti i povozem, vede z hradu dolů a opačně i zase nahoru, podle toho, kterým směrem se jde, i jiná, ještě méně pohodlná cestička, které tuzemci říkají „slavičí pěšinka“. Proč – to mně zůstalo záhadou, protože jsem na celé této pěšince nespatřil žádného slavíka, 1. ani pějícího libě v křovinách kolem této pěšinky, a 2. ani na pěšince samé, ač zde chodí mnoho pánů s doutníky. Prý zde kdysi nějaký arcivévoda chytal své nejmilejší slavíky, ale já jsem toho názoru, že na tento klep by nikdo nechytil žádného hejla a že nám jen malovali straky na vrbách, když nám to povídali.

Do hradu i z hradu vede stejná brána, což je bezesporně zajímavé. Na přední straně této brány se nachází lev s korunou a dav štíty s dvojatým V, což mne přivedlo na bláhovou myšlenku, že tu snad dlí na letním bytě můj starý známý V. V. Štech, kterého bychom mohli „pumpnout“. Z tohoto příjemného překvapení však jsem byl bohužel vyveden na zadní straně věže, kde se nenalézalo nic kromě jakéhosi vyzáblého člověka, kterého jsem zprvu považoval za některého z Českých Bratrů, zde od nepaměti zavřených, ale z kterého se vyklubala metla všech řádných cestovatelů – to jest: průvodčí cizinců.

Tento muž, vyřítiv se na nás tak hladově jako pavouk, kterému současně padly dvě mouchy do sítě, nás poučil o něčem docela jiném, aniž by se nás byl otázal, dáme-li mu za to něco, a ukázal nám kromě toho mnoho zajímavých historických vzácností, nacházejících se v prvním nádvoří hradu, jako c. k. okresní úřad, c. k. berní úřad a pivovar, do něhož nás však nepustili, takže nemohu křivoklátské pivo nikomu vřele doporučit, což je pro rozkvět onoho závodu obrovská škoda.

Potom jsme se také poučili o dějinách hradu. Kdy byl Křivoklát založen, to se neví, ale jisto je, že ho někdo založil. Z ostatní historie vysvítá, že tento hrad sloužil většinou za kriminál. Nejdřív sem bývali zavíráni jen samí králové, knížata, hrabata a baroni, potom už také všelijací biskupové a jiní lidé, kteří nebyli od „fon“, a nakonec se sem dostal i každý umouněný havíř. Přítomně tam není zavřen nikdo. Snad se již hrad z hygienických a jiných humanitních důvodů za vězení nehodí a proto tam bydlí jen samí klidní občani, kteří se nikdy ničeho nedopustili.