Historie hradu Házmburk

Pokud za královnu Českého středohoří považujeme Milešovku, králem může být jedině Házmburk. Věže této zříceniny patří k nepřehlédnutelným dominantám krajiny dolního Poohří a spatřit je můžete na vzdálenost až několika desítek kilometrů. Tyčí se na vrcholu strmého čedičového masivu a připomínají zašlou slávu nedobytného gotického hradu. Vrch dosahující výšky 418 m byl podle archeologických nálezů obydlen již v 5 tisíciletí př. n. l. lidem kultury s vypíchanou keramikou.

Vznik hradu je opředen tajemstvím. Podle Dalimilovy kroniky si zde první sídlo vybudoval jakýsi Léva a se svou družinou odtud ovládal okolní krajinu. Václav Hájek z Libočan ve své kronice naopak uvádí, že roku 754 bratři Kalboj a Veslav z Košťálova postavili na svahu kopce dům pevný jako hrad a nazvali ho Klopaj. Stavbu, která se dochovala do současnosti, založil téměř jistě kolem poloviny 13. století, kdy v Čechách vznikala řada významných feudálních sídel, rod Lichtenburků. V té době však bylo zřejmě dokončeno pouze jádro hradu, které tvořila hranolová věž obklopená silnými hradbami na obdélném půdorysu. Tato strohá část bez oken a ozdobných prvků naznačuje čistě vojenský význam sídla, které tehdy snad ani nemělo sloužit jako příbytek šlechtice. Počátkem 14. století Lichtenburkové ztratili o své zdejší majetky zájem a i s hradem je vyměnili s králem Janem Lucemburským za jiné. Král roku 1335 prodává hrad Zbyňku Zajíci z Valdeka.

Tehdy se původní název hradu Klapý změnil na Házmburk a to podle jména tohoto šlechtice (německy zajíc = der Hase). Zajíc byl majitelem i dalších sídel i vysokým hodnostářem: byl mistrem královské komory a nejvyšším číšníkem. Nově získaný hrad nechal rozšířit o hradbu a brány, Černou věž a další budovy. Házmburk tak zabral celou nezalesněnou plochu vrchu a získal konečný půdorys. V průběhu husitských válek stáli Zajícové na katolické straně a jejich hrad byl pro husity nepříjemnou a nepřekonatelnou překážkou. Jeho strategický význam zesilovala skutečnost, že Zajícové v té době drželi Libochovice a Budyni a jejich panství svou polohou přetínalo přirozenou spojnici mezi kališnickými městy. Vzhledem ke své nedobytnosti, byl Házmburk vybrán za bezpečný úkryt kostelních pokladů z Pražského hradu a roku 1440 zde byla uschována drahocenná bohoslužebná roucha. Husitům se nakonec podařilo získat Libochovice, ale Házmburk nikdy nedobyli. Přibližně v té době vzniklo na jižním svahu kopce městečko Podhradí, které tvořilo ekonomické zázemí pro hradní posádku. Zaniklo však po opuštění hradu a zůstala po něm pouze hradba s dvěma věžemi. Jedna z nich je zajímavě umístěna na konci opevnění, které se kvůli excentrické poloze věže vychyluje ze svého směru. Funkce věže dosud nebyla objasněna, víme jen, že v její blízkosti stával kostelík sv. Mikuláše, který zřejmě nahrazoval neexistující hradní kapli.

Ve 2. polovině 15. století byl majitelem hradu Zbyňkův bratranec Jan, přední člen Zelenohorské jednoty, který stál na straně uherského krále Matyáše Korvína. Ten ho za odměnu učinil českým kancléřem. Jeho vnuk si jako sídlo vybral pohodlnější Budyni, a tak neobydlený Házmburk i s podhradním městečkem začal pustnout. Cesta ke hradu stoupá po severním svahu kopce až ke zbytkům první brány a dále pokračuje k další ve východní části. V místě dolního hradu se otáčí kolem oválné 25 m vysoké Černé věže, postavené z místního tmavého čediče. Věž byla důležitým obranným prvkem a přístup do ní byl možný jen po visuté pavlači v poschodí. Svého času sloužila i jako vězení. Přístupová cesta potom vede k vlastnímu hradnímu jádru s hranolovou Bílou věží. Své jméno dostala podle světlého pískovce použitého k vybudování její horní části. Základy věže jsou však zhotoveny z čediče, střední část z tesaného pískovce a teprve vrchol z dobře opracovaných pískovcových kvádrů. To ukazuje na nejméně tři etapy stavby, přičemž v nejmladší, horní části, mohla být původně dřevěná. Je to pravděpodobné, protože jinak by věž nepřesahovala okolní hradbu. Věž dosahuje výšky 26 m a určitě stojí za to vystoupat až na její vrchol, odkud se nabízí nádherný výhled.

Během osmnácti let byl Házmburk a zejména přilehlá obec Klapý třikrát postižena rozsáhlými sesuvy horniny. Poprvé se dala mohutná vrstva o rozsahu asi 7200 metrů čtverečních do pohybu dne 3. srpna 1882 v ranních hodinách. Za silného rachotu a burácení kamene se celý den přibližovala k obytným domům a její pohyb trval i v noci až do čtvrté hodiny ranní. Zděšené obyvatelstvo probdělo ve strachu celou noc, ale sesuv horniny, který někteří chápali jako výstražné znamení, obec prozatím nezasáhl. K jejímu okraji se však vytlačila mohutná tříštivá hráz, která nevěstila nic dobrého. Podruhé se hora otevřela právě v době, kdy se podle pověsti lidem otevírají zázračné poklady. Předzvěstí katastrofy byl ojedinělý posun dne 12. března 1898, který způsobil dvě hlavní podélné trhliny. Hned sice ustal, ale někteří lidé i nadále varovali před změnami, k nimž jistě dochází pod zemským povrchem. Ve čtvrtek 7. dubna 1898 se vedle dvou hlavních trhlin objevila řada příčných trhlinek a také půda se místy vzdouvala. Na cestě se vytvořily vlny a okrouhlá studánka pana Šarhana se začala měnit v elipsu. Na Velký pátek o 3. hodině ranní začala praskat okna a dveře v chalupách u Šumů a Prágrů, které se o šesté hodině zřítily. Lidé pochopili, že proti přírodním silám jsou zcela bozmocní. V této době se uvolnila celá masa horniny v podobě lichoběžníku o výměře asi 50 strychů, později upřesněná na 49 350 metrů čtverečních. Šířka lavinové vlny činila 350 metrů. Hornina se posouvala rychlostí viditelnou pouhým okem až do druhé hodiny odpolední, pak už rychlosti ubývalo, i když pozvolný pohyb trval ještě celou Bílou sobotu a zastavil se až na Boží hod velikonoční. Za 55 hodin se půda posunula o 54 metrů, čili pohybovala se rychlostí téměř jednoho metru za hodinu. Jak zaznamenal učitel Karel Křenek, dole se vytvořil násep asi 5 metrů vysoký. který odstrčil první řadu domů a rozmetal je jako domeček z karet. Druhá řada domků byla vzedmuta vlnou, vyzdvižena do výše a roztrhána, některé byly nadzvednuty, přelomeny a rozdrceny. Nejprve na nich začala praskat okna a padat tašky, v krátké době se zřítily štíty a objekty se proměnily v sutiny. Lidé se zvláštní rezignací a němým úžasem přihlíželi tomuto šílenému divadlu a čekali na okamžik, až se pohyb zastaví. Vrstva uvolněné zeminy se zastavila až u objektu fary a ve třech řadách padlo za oběť celkem 32 domů včetně školní budovy. Klid, který nastal, netrval dlouho a po několikadenních deštích nastal posun znovu 4. května a v menších intervalech trval až do 10 května 1898. Naštěstí však probíhal v místech, která byla už jednou postižena a přerušil pouze probíhající záchranné práce. Katastrofa zaznamenala velký ohlas a na místo přijížděli tisíce zvědavců. Obec navštívil i C. k. místodržitel hrabě Goudenhove, v srpnu se dostavil i člen císařské rodiny arcivévoda Rainer. Prvořadým úkolem bylo zajistit postiženým rychlou a účinnou pomoc. V čele výpomocného komitétu byl starosta obce J. Hájek. Poté, co bylo z milodarů a subvencí získáno celkem 63 499 zlatých, obec zakoupila pozemky pro stavbu nových domků a stavět se začalo hned na jaře. Dne 5. dubna 1899 byla stavba školy dokončena. Dne 24. září 1899 se konalo její slavnostní vysvěcení a současně i předání 28 nových domků postiženým občanům. Obyvatelé Klapého se konečně utěšovali, že to nejhorší mají za sebou, ale táž generace zažila opakovanou hrůzu znovu hned po několika měsících, shodou okolností opět o Velikonocích. Ve středu 11. dubna 1900 se znovu zřítila lavina kamene a hlíny od hradu Hazmburk směrem ke vsi. Lidé, poučeni z minulé katastrofy, rychle vynášeli z domů veškerý majetek i domácí zvířectvo. Již o deváté hodině se zřítily první tři domky, do večera jich bylo čtrnáct kromě hospodářských budov. Během noci a čtvrtka stoupl počet zasažených domů na jedenačtyřicet. Lavinová vlna zasáhla do šířky 350 a délky 450 metrů. Na Velký pátek se počet zbořených domů zvýšil na dvaapadesát. Sesuv dosáhl až k silnici z Libochovic do Třebenic, kde se lavina zastavila. Opět přijel C. k. místodržitel hrabě Goudenhove, organizovaly se další peněžní sbírky. Zemský úřad v Praze byl pověřen zpracováním projektu nové části obce, umístěné mimo území postihovaného sesuvy. K menšímu sesuvu půdy, který vystrašil obyvatele Klapého, došlo ještě 21. 6. 1939, ale vlastní obec již zasažena nebyla.