Kostel sv. Jana Křtitele v Kurdějově

Kostel se nachází na vyvýšené svažité terase při středu obce. Tvoří střed stavebního souboru obehnaného hradební zdí s krakorci na vnitřní straně. Areál nepravidelného polygonálního půdorysu je tvořen na severovýchodním okraji stojící kaplí Všech svatých, na severozápadě masivní hranolovou věží a přibližně na jihozápadě do hradby vestavěným útvarem karneru s přístavkem obdélného půdorysu. Kostel je přibližně orientovanou podélnou jednolodní stavbou s odsazeným polygonálním presbytářem a lodí obdélného půdorysu s rozšířením v podobě nevýrazného transeptu při triumfálním oblouku. K jižnímu průčelí širší části lodi přiléhá hranolový útvar se sakristií. Kostel je kryt sedlovou střechou, na východní straně zvalbenou, sakristie je kryta střechou pultovou. Nad vítězným obloukem vyrůstá z hřebene střechy hranolová zvonice zakončená jehlancovou stříškou.
První dochovaná písemná zmínka o vsi pochází z roku 1286, kdy opat Dětřich koupil pro klášter v Zábrdovicích dva lány v Kurdějově (Curdieow) od Lva a Katolda z Boleradic. Majetky, které zábrdovický premonstrátský klášter držel v Kurdějově, prodal nejpozději před polovinou 14. století premonstrátskému klášteru v Dolních Kounicích. Před rokem 1329 Kurdějov získali páni z Lipé. Jan z Lipé prodal Kurdějov 18. května 1594 společně s hodonínským panstvím hraběti Juliovi ze Salmu a Neuburgu. V následujících neklidných válečných letech měnilo hodonínské panství často majitele, v letech 1692 až 1712 drželi panství páni z Lichtenštejnu, dále Czoborové a od roku 1762 císař František Štěpán Lotrinský.

Samotný kostel sv. Jana Křtitele v Kurdějově je v pramenech poprvé uváděn kolem roku 1350, kdy byl pod patronátem kláštera v Dolních Kounicích. Za třicetileté války fara zanikla a Kurdějov připadl pod farnost v Hustopečích. Roku 1785 byla zřízena lokálie a fara pak v roce 1859. V 80. letech 20. století došlo k rozsáhlé památkové obnově celého areálu.

Dosavadní názory na vznik a stavební vývoj kostela sv. Jana Křtitele se příliš neliší. V literatuře je uváděn letopočet 1465 na presbytáři a obnovení kostela v roce 1718, kdy ztratil na svém původním vzhledu. V osmdesátých letech proběhl v souvislosti s chystanou opravou kostela archeologický výzkum vedený J. Ungrem, jehož výsledky byly částečně publikovány v tisku. Vznik kostela Unger datuje do 14. století. Jako poslední se kostelem sv. Jana Křtitele zabýval P. Kroupa, který vznik kostela klade do první čtvrtiny 14. století.

V roce 2008 byla zahájena poslední významná oprava kostela. V průběhu sanace zdiva došlo k odstranění vnějších i vnitřních omítek v úrovni soklu po obvodu celé stavby. Při souběžně probíhajícím operativním průzkumu a dokumentaci odkrytých nálezových situací vyvstala řada otázek souvisejících se vzájemnými stratigrafickými vztahy obnaženého zdiva presbytáře, transeptu, věže, lodi kostela, ale také kamenných opěráků dokládajících postupné vybavování stavby klenbami. Ve snaze o lepší poznání objektu byly proto následně prozkoumány i další související situace, především v podkroví kostela. Velmi zajímavé poznatky přineslo dendrochronologické datování dřevěných konstrukčních prvků z krovů nad lodí a presbytářem. Ukázalo se, že se zde dochovaly významné pozůstatky starších tesařských konstrukcí svědčících o postupných proměnách vzhledu stavby v průběhu takřka celé druhé poloviny 15. století. Díky množství prázdných dlabů a dalších stop zjištěných na druhotně použitých prvcích jsme se mohli pokusit i o rekonstrukci podoby středověkého zastřešení a ochozu kostela. Jako podklad pro zakreslení nálezových situací a hypotetických rekonstrukcí bylo využito verifikované stavební zaměření z 80. let 20. století, vyhotovené ještě před statickým zajištěním kleneb a obvodového zdiva.

Za nejstarší dochovanou část, patrně z druhé čtvrtiny 14. století, můžeme považovat obvodové zdivo lodi s mělkým transeptem – snad pozůstatkem původně zamýšlené širší lodi, k němuž byl před rokem 1465 přistavěn presbytář. Na vnitřním líci obvodových zdí presbytáře byly nalezeny osekané kamenné přípory, svědčící o zaklenutí prostoru jedním či dvěma poli křížové klenby s navazujícím polygonálním závěrem. Z původního zastřešení presbytáře zůstaly zachovány vazné trámy krovu. Jejich dendrochronologické datování přesně odpovídá letopočtu 1465 vytesanému na opěráku presbytáře.

Krov nad lodí byl postaven o něco později (1483), což vysvětluje stopy po uzavření podkroví nad presbytářem vůči starší situaci nad lodí dřevěnou stěnou. Po dokončení krovu lodi byl presbytář v podkroví oddělen od lodi mohutnou kamennou zdí s armovanými nárožími. V podkroví presbytáře bylo kamenné obvodové zdivo patra po jistou dobu opatřeno vnitřní omítkou a líčkami, šlo tedy o samostatně přístupný a uzavřený prostor. Ze stejné doby jako presbytář pochází pravděpodobně i hranolový útvar se sakristií, nad níž bylo nejméně jedno další patro. Pro tuto skutečnost svědčí mohutné kamenné zdivo sakristie a odlámaný líc zdiva v šířce cca 100 cm po stranách slepého pole v jižní zdi příčné lodi, do něhož bylo zdivo zavázané. Patro bylo přístupné šnekovým schodištěm situovaným v jihozápadním koutu mezi lodí a věží.

Před rokem 1483 došlo ke zvýšení zdiva lodi a jejímu zesílení bočními opěráky. V souvislosti se zaklenutím lodi a s vložením portálu na jižní straně lodi došlo k zazdění stávajících a prolomení nových okenních otvorů. Postupnou, dlouhodobou přestavbu kostela s následným zařizováním interiéru potvrzují vedle pozoruhodných stop po úpravách dřevěného podsebití po vnějším obvodu lodi i letopočty dochované v interiéru: 1493 (na křtitelnici), 1504 (v lodi) a 1522 (na kazatelně).

Autor textu: Mgr. Petra Dohnalová

Cena Patrimonium pro futuro