Objekt keramičky v sobě spojuje památku uměleckohistorickou i technickou. Jeho historie sahá až do středověku, kdy hlavní budova sloužila jako zájezdní hostinec. Založení keramičky se datuje rokem 1823. Koncem 19. století a na počátku 20. století se areál rozšířil o průmyslové stavby. Ve druhé polovině 20. století došlo k jeho necitlivým úpravám a přístavbám. Po zrušení provozu keramičky celý areál dlouho chátral a v nedávné době mu dokonce hrozil zánik.
Mimořádně náročná konverze spojená s celkovou rekonstrukcí probíhala v jednotlivých etapách. Byly přitom opraveny střechy, obnoveny stropy, obvodové zdivo a upravena dispozice. Dále byly repasovány historické podlahy, nevhodné betonové podlahy nahradila dlažba či dřevěná podlaha, následovala oprava omítek a obnova torzálně dochované štukové výzdoby průčelí. Podle jediného dochovaného historického okna byla vyrobena nová, jež nahradila nevhodná novodobá okna. Zároveň byly zmenšeny druhotně rozšířené okenní otvory. Veškeré zachované historické prvky interiéru prošly repasí (např. kazetové dveře, včetně zárubní a obložení), a kde to bylo možné, byly zachovány původní omítky a nátěry interiéru a exteriéru. Původní formy na keramické výrobky posloužily jako dekorace na stěny některých pokojů. Areál byl také vhodně doplněn parkovou úpravou vytvářející harmonicky působící veřejný prostor.
Obnova a konverze areálu bývalé keramičky je mimořádně zdařilým a příkladným počinem jak na poli památkové péče, tak na poli konverze industriální architektury, a to nejen v rámci regionu, ale v rámci celé České republiky. Celý areál byl navíc doplněn prvky současné architektonické tvorby a interiérového designu, jež celý komplex vhodně rozvíjejí a obohacují. Investor, manželé Zmekovi, přitom prokázal vysoké nasazení a smysl pro zachování historie i genia loci.
Za Jihomoravský kraj nominovalo územní odborné pracoviště v Brně.
Na cenu NPÚ v kategorii III. Památková konverze byli nominováni manželé Ludmila a Jan Zmekovi.