Socha sv. Pavla od sochaře Jana Adama Nesmanna z roku 1761 byla původně společně s dalšími šesti sochařskými díly tohoto autora osazena na mostě v Rajhradě. Později byly sochy přeneseny do areálu kláštera a umístěny do nik věží hlavního průčelí kostela. Od poloviny 19. století se nacházejí na zděných pilířích flankujících vnitřní bránu u klášterního nádvoří.
Socha sv. Pavla byla zásadně poškozena v důsledku pádu, a to včetně pilíře, na němž byla umístěna. Památka byla rozlámána na stovky fragmentů, část hmoty byla zcela rozdrcena a jediným celistvějším blokem zůstalo torzo spodní části figury, dochované přibližně do výše pasu. Po průzkumu a identifikaci jednotlivých fragmentů bylo patrné, že k poškození sochy došlo v minulosti již minimálně dvakrát. Způsob opravy přitom nelze z dnešního pohledu hodnotit jako optimální. Na základě těchto zjištění stál restaurátor MgA. Zdeněk Kovářík před nelehkým úkolem stanovení koncepce vlastní obnovy. Zejména jeho zásluhou pak nedošlo k prostému nahrazení díla kopií – díky vytrvalému, až mravenčímu úsilí úspěšně identifikoval větší počet fragmentů autentického materiálu. Mohla tak proběhnout náročná restaurátorská obnova památky.
Samotné obnově předcházela důkladná příprava. Její nedílnou součástí bylo hledání komparací a analogií, které umožnilo lépe pochopit autorskou tvorbu nejen J. A. Nesmanna, ale i jeho učitele Jana Jiřího Schaubergera a spolupracovníků. Složitou otázkou byla volba vhodné technologie restaurátorského zásahu, a to zejména s ohledem na starší úpravy, i vhodného materiálu pro zhotovení nové modelace. Po provedení zkoušek byl zvolen adekvátně pevný tmel na bázi přirozeně hydraulického vápna, s vyšší odolností v kyselém prostředí a s vysokou otevřenou porozitou. Vzhledem k rozlámání sochy sv. Pavla na drobné fragmenty, množství doplňovaných partií a barevně odlišných ploch bylo rovněž nutné uvažovat o rozsáhlejším barevném sjednocení sochy. Pro tento účel byly ve spolupráci s Ústavem teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd České republiky provedeny testy jednotlivých pojiv používaných v restaurátorské praxi i petrografická analýza původního materiálu sochy. Teprve poté bylo možno pokračovat ve vlastním restaurátorském zásahu.
Díky zodpovědnému přístupu a zvolené metodě práce se restaurátorovi podařilo i přes výrazné poškození památky uchovat maximální množství autentického materiálu. Po detailním studiu analogických autorských prací bylo možné přiblížit se autorskému rukopisu i původní podobě sochařského díla. Veškeré postupy restaurátorské obnovy byly podrobně zdokumentovány a rozvedeny v příkladně zpracované restaurátorské dokumentaci.
Za Jihomoravský kraj nominovalo územní odborné pracoviště v Brně.
Na cenu NPÚ v kategorii obnova památky, restaurování byl navržen restaurátor MgA. Zdeněk Kovářík.